Převzato z časopisu Nezbeda 7/8 2014.
Psal se rok 1000. Po chodbě ravennského císařského paláce se ozývaly hbité kroky. Poslové dorazili jako předvoj výpravy svého pána. Slovy i rychlými gesty vyzývali služebnictvo, aby připravili všechno, co je potřeba k občerstvení císaře po dlouhé cestě. Ota III. se právě vracel z pouti ke hrobu svatého Vojtěcha, při níž dal svolení k vytvoření arcibiskupství v Hnězdně. Sotva seskočil z koně, přicházel mu v ústrety dávný přítel, papež Silvestr II. Papež i císař se setkali právě zde, protože staroslavná Ravenna byla přelomu tisíciletí jejich sídlem.
„Vezu dobré zprávy, Svatý otče,“ zvolal Ota, když papeže předtím krátce pozdravil. „Obnova římského císařství, jak jsme pojmenovali naši ideu nové křesťanské říše, v níž bychom oba spolupracovali, našla v polském knížeti Boleslavu Chrabrém velkého příznivce. Svatý Vojtěch, náš společný přítel, se za nás v nebi opravdu přimlouvá.“ Papež Silvestr s pousmáním přikývl.
„Kromě toho mě kníže Boleslav požádal také o misionáře, kteří by kráčeli ve stopách svatého Vojtěcha. Máme takové muže?“ ptal se Ota. Silvestr se místo odpovědi obrátil na procházejícího papežského posla. „Bruno ještě dnes vyrazí ke kamaldulským mnichům na ostrov Pereo. Tam se jistě najdou muži podle Vojtěchova příkladu.“
V klášteře skrytém na Pereu, ostrově v deltě italské řeky Pád, byli všichni bratři ochotni následovat příklad svatého Vojtěcha, svého dávného přítele, který se vydal hlásat evangelium do pohanských krajin. Nakonec opat vybral bratry Benedikta a Jana. Ti se vydali na cestu a o několik měsíců později překročili hranice knížectví Boleslava Chrabrého.
„Benedikte, mám radost, že zase můžeme rozšířit hranice Kristova pozemského království,“ řekl starší z nich, Jan. „Ano, přišli jsme, aby právě tito naši bratři objevili Krista,“ odpověděl mu jeho druh. A dodal: „Přicházíme, aby mu lidé připravili místo ve svých srdcích. Vím, že mnozí se budou přidávat, ale některým nebudeme po chuti.“
Brzy na to byli oba na místě. Pohyb na planině, kde měl klášter stát, neunikl místním. Tu se někdo přitočil k bratřím s trochou chleba, tu jim někdo pomohl nést dřevo určené ke stavbě. „Kdo jen to je?“ ptali se všichni, kterým neuniklo, že Benedikt s Janem opustili slunnou Itálii a vydali se přes Alpy až k nim. Ale byli tady i docela obyčejní kluci – Matouš, Izák a Kristýn – kteří bez zbytečných řečí oběma bratrům nabídli pomoc. Když po roce stavba skončila, obrátili se všichni tři na misionáře: „Rádi bychom následovali váš způsob života a učili se víc poznávat Boha.“ Benedikt se radostně zasmál: „Pak jste u nás ještě radostněji vítáni.“ A pozval všechny tři kluky už ne na návštěvu, jak tomu bylo dosud, ale do jejich společného domova; klášter teď patřil všem pěti.
Na druhý den se Matouš s Izákem pustili do studia řeckých a latinských textů evangelia, zatímco Kristýn dostal na starost kuchyň, úklid a starost o dům. Domem se brzy ozýval spokojený smích, pravidelně střídaný radostným a hlubokým mlčením. Jakkoli byli Matouš, Izák a Kristýn pilnými žáky, nepředčili svou pílí své učitele. I ti se museli učit, a sice novému jazyku – polštině. Po mnoha měsících usilovného cvičení nastal den, kdy bylo možné papeži oznámit, že misie je zdárně připravena k hlásání evangelia.
Na cestu tentokrát až do Říma, kam odešel papež Silvestr po smrti císaře Oty III., se vydal Benedikt. Od odchodu bratří z Itálie se mnohé změnilo. Poté, co Ota III. zemřel, nastoupil na trůn ve Svaté říši římské císař Jindřich II. K papeži poslal poselství: „Raději válku, než říši, kde bych měl tak jako Ota pamatovat na druhé... Moje říše bude větší než ta vaše.“ Vzápětí zaútočil na Čechy. Pro poutníka Benedikta znamenala válka překážku na cestě. Když nemohl pokračovat v cestě a blížila se zima, musel se nakonec vrátit zpět do kláštera.
Sotva se Benedikt vrátil domů, jistý kupec z blízké osady – říkejme mu třeba Hynek – zaklepal svého souseda: „Poslechni, Lipku, ten mnich, ať ho hrom praští, se vrátil s nepořízenou.“ „Takže peníze nutné na cestu musí být v klášteře,“ odtušil Lipka. „Jdeme tam po setmění,“ zakončil tichou rozmluvu první.
Ten večer se všech pět bratří pomodlilo Simeonovo kantikum a řekli Pánu, že i přes smutek, který mají ze zmařené cesty, mu děkují za právě uplynulý den a budou uléhat v pokoji. O peníze určené k cestě strach neměli. Ty už byly dávno předány na hradě u Boleslava Chrabrého, protože kníže je bratrům půjčil.
Po půlnoci se vkradli do kláštera zloději. Prošli jednu místnost, prošli druhou. V kuchyni otevřeli všechny zásuvky a podívali se i do pytle s moukou a fazolemi. Tam jim došel hrozný omyl. „Peníze už v klášteře nejsou,“ hlesl Lipka. Tu projela Hynkovým srdcem strašlivá myšlenka. Vzápětí ji polohlasně vyslovil: „To mi zaplatí životem, poctivci.“ Vytrhl z opasku dýku, a vtrhnul do ložnice, kde spali nic netušící bratři. Tam probodl dýkou bratra Jana. Pod rukama těchto mužů pak našli smrt i čtyři ostatní mniši. Proudy krve vytryskly z těl všech pěti bratří, kteří toužili v polském knížectví naplňovat Kristova slova o bratrství a pokoji.
Lidé jejich těla pohřbili do společného hrobu a uvědomovali si přitom, s jakou ochotou se všichni bratři připravovali na hlásání evangelia. Ostatky bratří pak putovaly do Hnězdna a do Prahy. Olomoucký biskup Jindřich Zdík pak vyprosil, aby Kristýnovo tělo mohlo být pochováno v jeho biskupském kostele. Relikviář svatého Kristýna proto dnes můžeme vidět v olomoucké katedrále.
Kristýn zahynul stejně jako svatý Vojtěch; oba položili svůj život při misiích nebo jejich přípravě. Ale i když se zdá, že smrt zbytečně přeťala dobrý život, nikdy neutne samotné dobré dílo. V jistém smyslu lze Kristýna chápat jako pokračovatele v dobru, které činil Vojtěch, a můžeme si být jisti, že stejně tak někdo další převzal štafetu konání dobra po svatém Kristýnovi.